Historie po válce

Po staletích pomalého vývoje přinesla druhá polovina 20. století veliké změny. Na Přimdě, v místě, kde ještě k tomu došlo k úplné výměně obyvatel a kde byla se zemí srovnána velká část staré Přimdy, musely být změny zvláště velké. S německými obyvateli odešel jejich způsob života, jejich zvyky a jejich tradice. S tím pominula i konzervativní uzavřenost společnosti proti jakýmkoliv změnám. Noví obyvatelé Přimdy přicházeli z různých míst a přinášeli si s sebou něco ze způsobu života, na který byli zvyklí. Měli také jiné představy jak uspořádat Přimdu. Něco z toho bylo pro Přimdu přínosem, něco ale nemohlo zapadnout do zdejších podmínek a ukázalo se přítěží. Teprve když dozněl "revoluční kvas", když si příchozí zvykli na místní podmínky a na své nové sousedy, mohla začít etapa, v níž se mohlo začít tvořit něco, co má trvalejší hodnoty. Předpokladem ovšem bylo, že se na vedoucí místa dostali zkušenější a schopní lidé.

V srpnu r. 1945 měla Přimda 1234 stálých obyvatel, z toho 1233 německé národnosti. Správu obce vedl dvacetičtyřletý Bojimír Hutta z Domažlic. Založil na Přimdě výrobnu hraček, v níž zaměstnával místní Němce. V prosinci 1945 bylo ukončeno provizorní zastřešení kostela.

První odsun německého obyvatelstva probíhal od dubna 1946 do října téhož roku. Po odsunu Němců prudce poklesl počet místních obyvatel. V r. 1947 zde žilo jen něco málo přes 200 lidí. Nové obyvatele, kteří sem přicházeli z míst s příznivějšími podmínkami, zde čekal tvrdší život. Obchody a živnosti, které byly v městečku dříve, už nebyly. Kdyby Přimdu přišli osidlovat lidé z hor, zvyklí na drsné podmínky odlehlých míst a na drsné klima, nepotřebovali by se přizpůsobovat a zůstali by zde natrvalo. Přicházeli sem ale lidé z vnitrozemí a reemigranti z Rumunska. Ti všichni považovali za samozřejmé, že budou mít obchody, školu, lékaře aj. To vše ale muselo na Přimdě teprve vzniknout. A to v místě, kde ještě pět let po bombardování překážely ruiny. Velmi nepříznivě zasáhlo i zřízení hraničního pásma, které mělo zabránit odchodu lidí ze země budující socialismus. Část Přimdy se dostala do pásma s nezbytnou závorou a i ten, kdo chtěl jen navštívit obyvatele Přimdy, si nejprve musel obstarat propustku. Jen velmi pomalu se obnovovalo to, co bylo dříve na Přimdě samozřejmostí. Musely se při tom překonávat různé překážky.

Prodejna Západočeského spotřebního družstva se přemisťovala z jedné chátrající budovy do druhé, která byla zatím o něco lepší. Provoz pekařství brzy skončil, protože získaný pekař byl na štíru s hygienou. Prodejna textilu zanikla, když její vedoucí zemřel a jeho žena se odstěhovala. Část Přimdy neměla připojení ne elektrickou síť, pro vodu se muselo chodit do kašen, nebyla kanalizace a v místním obchodě byly k dostání jen základní potraviny. Spojení se světem zajišťoval obstarožní autobus jednou za den do Tachova a zpět. Jinými směry žádný autobus nejezdil.

Od listopadu 1949 začali na Přimdě působit lékaři. Po vypršení lhůty, k níž se lékař zavázal, byl vystřídán jiným. I to byl ale pokrok. Brzy na to sem začali zajíždět i odborní lékaři. Pediatr, gynekolog, stomatolog.

Tak jako obchod, stěhoval se i MNV z jedné budovy do jiné. Byla to prostě doba, kdy bylo mnohé v pohybu, a kdy se muselo často improvizovat. Pozůstatky dvora byly odstraněny v r. 1947 a na jeho místě byl založen parčík, který musel na počátku 60. let ustoupit čerpací stanici pohonných hmot.

Po únoru 1948 odešli z Přimdy do Německa další Němci. V červenci téhož roku se přistěhovali první reemigranti z Rumunska.

Kolowratovy lesy byly zestátněny v r. 1948. Protože cesta na Dianu prý byla často používána jako cesta k ilegálnímu přechodu přes hranice, vyvíjel tehdejší velitel pohraniční stráže v Rozvadově tlak, aby se sídlo lesní správy odsunulo dále do vnitrozemí. Nejprve se uvažovalo o Boru, ale protože tam nebyl žádný vhodný objekt, byla pro sídlo lesní správy vyvolena Přimda. Nejprve sídlila ve vile Hegewaldových, a když už jí budova nestačila, přemístila se do upravené budovy bývalé radnice. V r. 1951 byly k Lesní správě Přimda připojeny revíry Staré Sedliště, Pavlovice, Bor a Stráž.

Koncem r. 1950 žilo na Přimdě 377 obyvatel. V 50. letech byl z iniciativy místních obyvatel do věže kostela opět zavěšen zvon. Zvonit se ale nemohlo. Nedovolovala to narušená stabilita zdiva. Žádné opravy kostela se dlouho nedělaly. Tehdejší předseda MNV považoval kostel za zbytečný. Mši v kostele sloužil jednou za čtyři týdny farář Baštář ze Stráže. Účast na bohoslužbách byla ze začátku velká, ale pak klesala.

V r. 1950 se začaly odstraňovat ze středu města trosky po náletu v r. 1945. Použitelné cihly a stavební kámen byly spotřebovány z části při stavbě kasáren ve Vysočanech, z části při stavbě stájí JZD. Stejně jako všude v okolí, měl být i na Přimdě po vzoru SSSR postaven kulturní dům, kde by obyvatelé kolektivně trávili svůj volný čas a kde by utužovali svou víru ve slibované lepší zítřky. Pro tento účel měl být přestavěn dům čp. 146 stojící blízko kostela. Protože na stavbu nebyly peníze, měli si jej obyvatelé Přimdy postavit svépomocí sami.

Nadšení brzy opadlo, stavba se nedokončila. Přimda se dočkala víceúčelového společenského zařízení mnohem později. V době, kdy počet obyvatel Přimdy byl již o mnoho vyšší, kdy již Přimda byla střediskovou obcí. Také hlavní zaměstnavatel na Přimdě, Lesní závod, potřeboval takový objekt. Bylo možno získat peníze na stavbu i velkoryseji řešenou a kromě toho bylo škoda nechat zchátrat budovu bývalé měšťanské školy, která se stala základem budovaného objektu. Na rozdíl od kulturních domů v mnohých okolních vesnicích, o jejichž využití lze pochybovat, se musí postavení objektu na Přimdě považovat za účelné. V kuchyni umístěné v objektu se stravuje hodně přimdských občanů a část objektu byla pronajata na provoz Casina.

V době, kdy skončil neúspěšně první pokus o postavení kulturního domu, bylo jistě pro zpříjemnění života na Přimdě a pro zvelebení obce účelnější zaměřit se na jiné aktivity. V r. 1960 bylo vysázeno 130 stromů v obci a zabudovány zahradní lavičky. V r. 1962 byla rozšířena mateřská školka, která byla v témže roce doplněna tzv. jeslovým oddělením. Toto oddělení bylo později zrušeno. O otevření mateřské školky usiloval nejvíce lesní závod trpící nedostatkem pracovníků. Když měly ženy možnost umístit své děti ve školce, mohly pracovat v lese. V r. 1963 byl vybudován vodovod pro část Přimdy nad státní silnicí a vodojem. Na stavbě se podíleli i obyvatelé Přimdy. K novým objektům na Přimdě přibyla již v r. 1954 meteorologická stanice a v r. 1956 první čerpadlo pohonných hmot. Lyžařská sjezdová dráha s vlekem byla dána do provozu v r. 1968 a tentýž rok byla upravena přístupová komunikace k hradu. V r. 1969 se Přimda dočkala kanalizace.

V posledních desetiletích, ale hlavně po r. 1989 se značně zlepšila úroveň bydlení na Přimdě. Především to byla stavba velkých bytových jednotek, které měly rychle odstranit akutní nedostatek bytů. Stavba byla prováděna ve dvou etapách. V 70. letech se postavily obytné budovy jižně od kostela. O vkusu architekta, který dokázal něco takového postavit do horského městečka, je možno se přesvědčit i po mnoha letech. Současně byl postaven objekt pro prádelnu a kadeřnictví.Druhá etapa výstavby obytných budov spadá do sklonku 80. let. Jak jinak působí tato vkusná výstavba! Lesní závod Přimda postavil 5 dvojdomků, jednu devítibytovou jednotku a dva "okály". S pomocí dotací a výhodných úvěrů bylo postaveno více rodinných domků. Celkem přibylo na Přimdě v posledních desetiletích 33 domů s jedním nebo dvěma byty. Starší domy byly vesměs důkladně renovovány. Pro vytápění velkých obytných budov byla postavena ústřední teplárna. Nová prodejna Jednoty je z r. 1976.

Situace školy na Přimdě byla velmi dlouho nelehká. Měšťanská škola byla otevřena 1.9.1946, obecná o rok později. Do té doby chodily děti do školy v nedalekém Újezdě pod Přimdou. Mnoho let se muselo improvizovat. Jednotlivé třídy byly umístěny v různých budovách, často v nevyhovujících podmínkách. Vyučovalo se v budově zrušené mateřské školky, v budově soudu, místního národního výboru, v bývalé pekárně, v dnešní budově Lesní společnosti Přimda, v bývalém hostinci Novotných. Až od 1.9.1974 se vyučuje v moderně řešené dnešní škole. Ta má 15 základních učeben, několik s odborným zaměřením, kreslírnu, dvě školní dílny, cvičnou kuchyni, více kabinetů, dvě tělocvičny, místnosti pro mimoškolní činnost dětí, školní kuchyni s jídelnou. Po r. 1989 byla navázána spolupráce přimdské školy se školou v bavorském Eslarnu.

Do přimdské školy nechodí jen děti z vlastní Přimdy, ale autobusy sem dojíždějí i školáci z okolních vesnic, kde byly školy pro malý počet školáků zrušeny. Na ztrátové autobusové linky přispívá Přimda. Do kategorie sociálních nákladů městského rozpočtu spadá také výpomoc seniorům na jídlo a pečovatelskou službu.

V polovině 80. let byla otevřena škola v přírodě pro utužování zdraví dětí z chomutovského okresu. Když musel být pro nedostatek peněz provoz školy v přírodě zastaven, převzala objekt Celní správa a poté Nadace Želená opona.

Středem Přimdy je náměstí, jemuž vévodí kostel /viz kapitola Kostel/ a budova radnice. Náměstí dostávalo svůj dnešní vzhled postupně. Nejprve byla narovnána v 70. letech komunikace E50. Na místě staré komunikace vzniklo parkoviště před radnicí. Počátkem 80. let byla postavena čekárna autobusů a veřejné WC. Volné plochy na náměstí byly zatravněny a osázeny odrostlými stromy vyzvednutými z lesních porostů. Zeleň doplňují vysázené keře a květinová výzdoba. Jižní stranu náměstí uzavírají stylově postavené bloky obytných domů. Čerpadlo pohonných hmot nijak neruší. Zatím poslední a nejnáročnější úprava náměstí byla prováděna v letech 1993 až 1995, kdy byla upravena kašna doplněná vodotryskem, rekonstruována socha svatého Jana Nepomuckého a znovuvysvěcen kostel sv. Jiří.

Porovnáme-li to, co se na Přimdě vybudovalo po r. 1945 s obdobím předtím, musíme nestraně uznat, že v socialistické epoše se toho v tomto pohraničním místě udělalo dost. Zvláště proti mnohým místům ve vnitrozemí. Jak je to možné? Na začátku byl střet dvou zájmů. Jeden směr reprezentovaný pohraniční stráží, by celé území v blízkosti státní hranice nejraději úplně vylidnil. Druhý směr chtěl vytvořit ukázkový tachovský okres. Ten druhý směr naštěstí zvítězil. Vznikl gigantický podnik státních statků, který byl silně dotován. Pro zaměstnance státních statků se musely vytvořit podmínky, aby v opuštěných vesnicích byli ochotni žít. Stavěly se obytné budovy, obchodní prodejny, školy, zlepšovalo se autobusové spojení. Tyto vydatné dotace zvýhodňovaly území celého okresu Tachov.

Dalším důležitým mezníkem ve vývoji byl r. 1989. Po otevření státní hranice už nebyla Přimda místem "na konci světa". Vrátilo se to, co bylo po mnoho století dříve. Přimda se stala opět průjezdním místem na silnici Praha - Norimberk. S tím rozdílem, že zde nezačaly jezdit formanské vozy, ale po mezinárodní silnici E 50 se valily, plížily nebo stály dlouhé kolony kamionů. Mnozí řidiči kamionů si také vybírali Přimdu pro noční odpočinek před jízdou za hranice. Zaplnili náměstí i ulice svými kamiony a k tomu výfukovými plyny a hlukem motorů, které v zimním období nevypínaly. To si vyžádalo zřídit parkoviště na okraji Přimdy. Přimdští si oddechli, když od podzimu r. 1997 se dálková doprava přesunula na dostavěnou dálnici. Na Přimdě zavládl opět klid a zlepšilo se ovzduší. Míří sem více návštěvníků oceňujících lepší prostředí a přinášejících tržby místním službám. Na rozdíl od kamionů, které jen projížděly.

Ve velmi krátké době se prudce zvedl počet restauračních a ubytovacích zařízení, je zde více obchodů, jsou zde některé nové služby.

Městský úřad Přimda spravuje 9 obcí. Újezd pod Přimdou, Mlýnec, Velké Dvorce, Kundratice, Malé Dvorce, Třískolupy, Rájov, Orlov, Málkov. V r. 1998 byl Přimdě z rozhodnutí vlády a parlamentu znovu udělen statut města, který Přimda měla po dobu více staletí, a o který přišla po r. 1945.

Delší dobu byla Přimda zásobována z vodního zdroje v údolí pod městem. Tento zdroj vody mohl být snadno ohrožen znečištěním. Proto se město napojilo na vodovod budovaný pro školu v přírodě. Ten byl zásobován vodou ze dvou vrtů v oblasti Újezda pod Přimdou. Když se ukázalo, že voda nestačí, byl v r. 1994 navrtán 3. vrt, jehož voda by měla pokrýt i stoupající potřebu.

K významnému zlepšení života na Přimdě přispěla plynofikace v r. 1997. Až do té doby zamořovala ovzduší topeniště na tuhá paliva. Nejvíce kotelna základní školy a školy v přírodě. Zároveň s Přimdou se dočkaly plynu i Velké Dvorce, Kundratice, Malé Dvorce a Třískolupy. Po ukončení plynofikace, při níž se musely hloubit rýhy k uložení potrubí, byla provedena v r. 1998 povrchová úprava vozovek ve všech ulicích města, které v té době dostaly také svá jména.

V celém bývalém Československu se muselo velmi dlouho čekat na zřízení telefonní stanice. V r. 1998 bylo na Přimdě umožněno všem zájemcům, aby se napojili na telefonní síť.

V kapitole o životě na Přimdě před r. 1945 je uvedeno, že zde bylo mnoho spolků. Po válce žilo na Přimdě mnohem méně lidí. Kromě toho se ale změnily i podmínky. Ty nové nepřály příliš spolkové činnosti. Komunistická strana Československa sjednocovala spolkovou činnost a diktovala náplň činnosti spolků. To přirozeně brzdilo iniciativu a mnohé lidi odrazovalo. Než k tomu došlo, v prvních letech po válce se i ve zdejších těžších podmínkách společenský život poměrně čile rozvíjel. Osídlenci z Rumunska si s sebou přinesli své zvyky a svůj folklór. Vznikly dožínkové slavnosti. Často se na Přimdě hrálo ochotnické divadlo. Dospělí i mládež byli organizováni v Sokole.Nebyla to jen papírová účast, cvičilo se.

Na Sokol navázala tělovýchovná jednota Tatran, která pracuje velmi dobře. V r. 2000 má na 150 členů. Vyvíjí řadu aktivit. Nejznámější je oddíl kopané, který bývá v krajské soutěži. Na přimdském fotbalovém hřišti se hraje od r. 1950. Upraveno bylo v r. 1972. Dobří jsou také místní hokejisté. Dále jsou v Tatranu oddíly odbíjené, košíkové, oddíl lyžování věnující se hodně mládeži. Na sokolskou tradici cvičení v tělocvičně navázaly ženy a mládež. Na všech spartakiádách v Praze cvičili muži i ženy z Přimdy.

Do činnosti Tatranu spadá také záchranná služba na lyžařské sjezdové dráze. Sjezdovka je v majetku města a pronajatu ji má místní podnikatel. Město zakoupilo v r. 1998 sněhové dělo, které prodlouží sjezdařskou sezónu. Během některých víkendů si zajezdí na sjezdovce až 700 návštěvníků. V širším okolí žádná sjezdová dráha není. Její vybudování na Přimdě bylo prozřetelné. Účelné by bylo postavit v její blízkosti restauraci doplněnou lyžařským servisem a výhledově počítat s rozšířením parkoviště.

V r. 2000 byl uveden do provozu krytý bazén, který slouží především k upevnění zdraví lidí všech věkových stupňů na Přimdě i v širším okolí. Bazén má délku 25 m a má také plochu určenou pro děti, kde je malá hloubka a atrakce pro děti. Kluzavka, tobogan a dětský hřib. Bazén je vybaven vířivkou. Dále jsou v objektu sauna s bazénkem, solárium, fitcentrum a možnost občerstvení. Postavení bazénu uvítaly také školy, a to jak přimdská tak i v okolí.

V blízkosti krytého bazénu je víceúčelové hřiště.

Od začátku pracovala čile organizace Československého červeného kříže. Z vlastních prostředků obstarala sanitní auto, aby bylo možné nemocného rychle dopravit k lékaři, později, když už na Přimdě lékař byl, do nemocnice. Prvně byla sanitka využita 29.9.1949. Auto nemělo stálého řidiče. Na to nebyly peníze. Za volant sedali členové ČSČK.

Dobře také pracuje hasičská jednota. V r. 2000 měla 30 členů a dvě zásahová vozidla. Jejím úkolem je zasahovat při požáru budov, lesa a při dopravních haváriích v obvodu Bor, Přimda, Rozvadov a na dálnici. Výjezdové družstvo je napojeno na centrální řízení a vyjíždí do 10 minut po vyhlášení poplachu, což je u neprofesionálů pěkný výkon. V rámci okresu jsou přimdští hodnoceni příznivě. V r. 1999 zasahovali třináctkrát.

Těžce se na Přimdě prosazovala místní knihovna. Přimda se nemohla vyhnout všeobecnému vývoji v posledním období, kdy televize potlačuje mnohou aktivní kulturní činnost.

Po r. 1989 se Přimda už mohla hlásit o svůj majetek. Dostala zpět 600 ha lesa a v r. 1995 se po 50 letech budova radnice stala zase radnicí.

                                                                                                                             Ing. Jiljí Andrš, 2000